nedeľa 17. júna 2018

Tomiko má slabú chvíľu


Ako prvé sem napíšem, že toto nemusíte čítať ak nechcete... proste sa potrebujem trochu vypísať.
 

Pred pár dňami som mala narodeniny a, ako už v posledné roky to býva , opäť som ich preplakala. Sama neviem prečo mávam vždy také stavy (nie, nie je to tým, že starnem). Celkovo odkedy som prišla z koncertu, tak mi príde, že nikto ani nepostrehol to, ako som nebola doma. Osobne ma to dosť zarazilo a ranilo, hlavne správanie môjho otca (s ktorým bývam).

Už veľmi dlho sa  cítim, ako niekto, kto je absolútne nepotrebný a nepodstatný. Možno to niektorí viete, aké to je, keď vaša rodina nie je vašou oporou... keď nevidia, ako vás niečo trápi a aj keď dáte jasný signál, tak sa tvária, že nič nevideli.

Ja osobne som po psychickej stránke na tom dosť v prdeli, mávam depresie a dosť časté záchvaty úzkosti, ktoré chodia nečakane a niekedy aj viackrát za deň. Najhoršie je, ak nie som doma, ale v práci. Upokojiť sa v takom prostredí je pre mňa naozaj ťažké a koľkokrát sa mi to ledva podarí.

Mám dvadsaťštyri rokov a neviem si spomenúť, kedy som sa cítila naozaj šťastne, teda ak nerátam koncert GOT7. Naozaj neviem kedy som sa naozaj cítila šťastne tak ako vtedy, keď som videla chalanov naživo. Ani keď som bola malá sa neviem rozpamätať. Spomeniem si na to, ako bol môj mladší brat vždy zvýhodňovaný a ja prehliadaná... ale nikdy nie či som niekedy bola šťastné dieťa. Nehovorím, že som nezažila nejaké tie šťastné momenty, ale bolo ich menej... a zvyčajne krátkych.

Tiež mám problém, že sa bojím niekomu povedať, ako sa naozaj cítim, čo i len niečo napísať. Príde mi totižto, ako keby som každého otravovala... nemám ani jednu osobu, pri ktorej by som sa tak necítila, keďže každí máme nejaké problémy.

Mám pocit, že aj toto je hlavný dôvod, prečo mi nejde písať... neviem sa totižto tešiť ani z toho, čo ma vždy bavilo. Nikdy som nechcela nič extra... chcem proste aspoň pri niečom, čo mám rada cítiť pocit šťastia.

To chcem naozaj tak veľa?

Myslím, že som sa aspoň trochu vypísala a snáď mi to trochu pomôže.


S láskou

Vaša Tomiko Natsuki

7 komentárov:

  1. Moc nevím, co napsat, ale je mi blbé to po přečtení nechat bez komentáře, tak snad nebudu plácat blbosti.
    Mrzí mě, že musíš zažívat také věci. Znám to a vím, že jsou hnusné. Je hrozné, když tě dokáže zradit vlastní rodina.
    Víš... právě lidi, co mají taky problémy (ti, co nikdy nic podobného nezažili, to nikdy nepochopí a právě oni jsou schopní se tvářit, že je děsně otravuješ), tě dokáží nejlépe pochopit a aspoň vyslechnout, když už neumí jinak pomoct. Tím chci říct, že se nemusíš cítit jako bys někoho otravovala, ale zároveň chápu, proč se tak cítíš.
    Kdyby sis někdy potřebovala popovídat, na purple-line (pod správce) na mě najdeš kontakt :)

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Ja práve nepoznám nikoho, kto by si prešiel niečím podobným...

      Ďakujem :) Budem si to pamätať :)

      Odstrániť
    2. Není vůbec zač :) Aspoň vyslechnout je to nejmenší :)

      Odstrániť
  2. Taky je mi blbý po přečtení nezanechat nějaké to slovo...
    No jelikož v blízkém okolí a okolo všeobecně neznam nikoho, kdo by trpěl depresema. I když vlastně ano, mam Jaerku. Ale jak nemam žádné zkušenosti s depresema, tak ani nevím, co mam dělat. Ale Jaerka mi vždy říká, že jí strašně pomáhá už jen to, že ji vždycky vyslechnu. Snažím se s ní být co nejvíc v kontaktu, aby věděla, že na to není sama. Takže spíš otravuju já jí než ona mě.
    Nebudu ti říkat, že to bude dobré. Sama víš, že asi nebude, když ani vlastní rodina není schopná tě vyslechnout a pomoct ti. Oni by měli být první, kdo poradí a kdo podá pomocnou ruku. Proto je smutné, že nevidí a neslyší, co se s tebou děje.
    Mrzí mě tedy, že takhle mladá tohle zažíváš. Ty si ve věku, kdy máš být šťastná a užívat si života. Radovat se z každé maličkosti, co tě v životě potkala a ještě potká...

    OdpovedaťOdstrániť
    Odpovede
    1. Aj mne pomáha ak niekto je pri mne, ale aj to ak ma vypočuje... len nemám nikoho komu by som to len tak napísala.
      Môj stav práve aj zhoršuje to, ako to je u nás v práci... myslím, že tá ma tiež pekne dorazila. Vážne sa neviem z ničoho moc tešiť

      Odstrániť
    2. V tomhle je Jaerka jiná. Ona má mě( deprese má z vlastní rodiny) a přesto mi nenapíše, že jí něco trápí. Prý mě nechce otravovat. Takže sem to vždycky já, kdo se ptá. A dotíram na ní tak dlouho, až to všechno ze sebe dostane a je jí aspoň trochu líp. Pak se spolu snažíme najít řešení.
      Ale kamarádka z vesnice v práci zažila něco podobného. Od vyučení dělala ve fabrice - mlékárna. Všechno tam bylo super, až poslední tři roky to bylo čím dál horší. I když ona je takový hodný blbec, tak ji tam ženský pomlouvali, donášeli na ní vedoucímu a prostě jí dělali všemožný naschváli. Dotáhli to až tak daleko, že se zhroutila a skončila na psychiatrii. Fakt na tom byla špatně. Nakonec si našla přítele odjinud. Odešla z práce, vdala se a čeká miminko. A díky láskyplné péči svého manžela i úplně vysadila antidepresiva.

      Odstrániť
    3. Tak, ako tiež nechcem písať niekomu pretože mi príde, že ho otravujem... ale ak by som mala osobu u ktorej by som vedela, že ju to neotravuje, tak určite to zo mňa ťahať nemusí.
      Je až smutné čoho všetkého sú ľudia schopný, ak sa niekomu nepáčiš. Ale aspoň našla svoje šťastie po tomto temnom období jej života.

      Odstrániť